Den 8. - Florida Keys

Zvětšit mapu

Plán
Cesta po dálnici v moři na nejjižnější místo USA
Jízda lodí se skleněným dnem v korálovém moři Key Largo
Přírodní rezervace na ostrovech
Dům kde bydlel Ernest Hemingway na Key West

Realita :
Ráno poprchávalo a bylo pod mrakem. Po slušné snídani - k tradičním koláčkům, džusům dnes bylo i ovoce (banány a jablka), jsme zamířili do místní vyhlášené prodejny ovoce a zeleniny Robert is here. Dělají tam skutečně vynikající ovocné koktejly z nám naprosto neznámých druhů. Ochutnali jsme i skvělé mango. Ceny jsou sice docela vysoké, ale množství bylo více než dostečné. Koktejl, pokud se tomu tak dá vůbec říct, protože v něm stála lžička a z počátku se dal jen těžko pít brčkem, stál asi 5$ za porci.
Poté jsme vyrazili směr souostroví Florida Keys, které je tvořeno množstvím větších či menších ostrovů propojených dálnicí číslo 1. Tahle dálnice má jednu nevýhodu a tou je povolená rychlost. Ta se pohybuje jen mezi 35 - 55 mil. Většinou má jen jeden pruh v každém směru. Cesta tedy moc neubíhá.
Z jedné strany ostrovy omývá Atlantik, z druhé už je Mexický záliv.
Všude byly spousty lodí a na jednu z nich Key Largo Princess jsme měli namířeno. Má skleněné dno a umožňuje návštěvníkům sledovat jedinou podmořskou rezervaci v USA, která je několik mil od pobřeží ostrova Key Largo. A v tom byl pro nás drobný problém. Nejsme zvyklí na plavbu na moři na relativně malé lodi. Trajekt jsme historicky několikrát zvládli bez problémů, ale tentokrát se nedařilo. Moře nebylo úplně nejklidnější. Manželka odpadla jako první už cestou na místo. Tahle cesta byla ještě pro mne i pro syna na hranici schopností našich žaludků. Nejhorší chvíle přišla když loď zastavila na místě a nechala se volně unášet mořem. Aby si všichni mohli užít krásného dna s korály, barevnými rybami a dokonce mořskými želvami. Muselo to být krásné. Bylo to i včetně jistě zasvěceného výkladu, na který si Američané tolik potrpí. My jsme trpěli úplně jinak. Faktem je, že různé zdravotní problémy měla asi třetina cestujících. Takže posádka roznášela kelímky s ledem na osvěžení a pytlíky známé z letadla.
Po mně stékal pot proudem a manželka se téměř dala na modlení aby přežila třičtvrtěhodinovou cestu zpět. Syn mezitím ležel na lavici.
Tenhle výlet dokázal překonat i naši "úspěšnou" washingtonskou anabázi v ZOO. Byl opravdu za všechny prachy. Vyhodili jsme nejen 77$ za lístky (to už po 20% internetové slevě), ale ještě jsme zbytečně ztratili drahocený čas, který jsme mohli využít užitečným válením na písečných plážích.
Po vzpamatování z lodi pokračovala naše jízda na úplně poslední ostrov Key West. Na něm je nejjižnější místo celých USA. Pak už tam je jen směrovka Kuba.



Nechali jsme se navigovat k centru. Tam jsme nevědomky (ale vlastně chytře) zaparkovali u Subway. Dali jsme si výborné plněné bagety. Podle mapy jsme zjistili, že kousek od nás (asi 400m) je jeden z našich místních cílů. Dům kde žil spisovatel Ernest Hemingway. Parkoviště, kde jsme stáli, bylo určené jen pro návštěvníky obchodů a byl tam dokonce hlídač - hodně starý černoch. Riskli jsme to a protáhli se křovím, našli jsme dům, vyfotili jsme se venku u cedule a pospíchali zpět. Kdyby nám chtěli odtáhnout auto. Nestalo se a tak jsme zamířili na druhý bod - the most southern point USA. Tam jsme to taky zvládli bezvadně. Parkovat se tam logicky nedalo, jen na nějaké zvláštní povolení. Postupně jsme vyběhli z nastartovaného auta, vzájemně se vyfotili a vydali se na zpáteční cestu.
Poslední naší zastávkou byla pláž Sombrero Beach na ostrově Marathon. Tam jsme konečně vlezli do moře, které bylo teplé jak napuštěná vana. Hodinu jsme leželi na písečné pláži. Tohle byla zatím nejdelší chvíle nicnedělání naší cesty.
Při návratu k motelu nás chytila ohromná průtrž mračen, kdy stěrače nestíhaly odvádět vodu. Ale zvládli jsme i to.
Před chílí jsem si na internetu přečetl, že Kanada možná od 7.července zavede pro Čechy vízovou povinost. To by bylo "bezva", protože my tam máme přijet 10.července. Už jsem psal na kanadskou ambasádu. Uvidíme jestli mi pošlou odpověď.