Den dvacátýčtvrtý a dvacátýpátý - Časový skok a Havaj

Náš sobotní ranní přesun na letiště byl krátký. Vrácení auta proběhlo rychle a bez nejmenšího problému. Dorazili jsme tam před osmou. U letů do USA vyžadují check-in minimálně 2 hodiny před odletem. Takže časová rezerva byla víc než dostatečná. Odbavili jsme se na jednom z mnoha zdejších kiosků. Přes kontroly jsme prošli rychle. V tu chvíli jsem zjistil, že náš let bude mít hodinové zpoždění. To znamenalo, že do Honolulu nepřiletíme ve 21:45, ale ještě později. To, při započtení času na imigračním, vyzvednutí auta a dvacetiminutové cestě, znamenalo jistý příjezd až po půlnoci. Ubytování máme v soukromí. Takže jsem hned napsal majitelce SMS do kolika hodin můžeme přijet. Okamžitě odpověděla, že stačí poslat zprávu při odjezdu z letiště a že na nás počká. Oddychl jsem si.
Těsně před jedenáctou si úředníci přinesli stolek a při příchodu k nástupní bráně začali provádět zvýšenou kontrolu pasažérů do USA. Zažili jsme to dvakrát v Evropě. V Amsterdamu a v Londýně. Vždycky to trvalo dlouho a byla to "pakárna". Tady se nám jen znovu podívali do pasů a bylo hotovo. Paráda. Z Aucklandu jsme odletěli ve 12:05.

Cestou jsem se těšil na překročení datové hranice. Poprvé (a asi i naposled) v životě. Jako historický amatérský cimrmanolog nemohu zažít pocit z cesty : "Jdu na sever, jdu na jih". Protože na severní (ani jižní) pól se nechystáme. Ale tady to mohlo být podobné. Jen kdyby se letadlo mohlo nad datovou hranicí otočit. To bychom si to mohli užít : "Je dnes, je včera, je dnes, je zítra, je dnes, je včera, ...". To jsem nevěděl, že v té datové hranici jsou taková vykousnutí, kdy se mění čas dopředu a zase zpátky. A my je proletíme ! Navíc v tom posledním průletu je to kombinované s přeletem rovníku. Úžasné. Prostě jsem ten skvělý pocit dobyvatelů (severního pólu) zažil :-).



A teď vážně. Ve skutečnosti se samozřejmě vůbec nic se nestalo. Jen jsem si (jednou) nastavil hodinky na časové pásmo Honolulu. Ručičky se posunuly proti Aucklandu o dvě hodiny dopředu a datum o den zpět.

Výhled z letadla, tentokrát na západ slunce, se vydařil






Let proběhl v pohodě a na Havaji jsme přistáli ve 22:50. Ještě jsme to tedy stihli v pátek, takže si celou sobotu strávenou na letištích a v letadle užijeme ještě jednou :-). Na imigračním jsme strávili ve frontě asi 45 minut. Pak jsme odevzdali místním kontrolorům jedno novozélandské jablko. Taky jsou tady na ovoce hákliví. Naštěstí nám skoro o půlnoci už kufry neprohledávali.
Pak už zbývalo jen vyzvednout rezervované auto. V Honolulu jsou všechny půjčovny kousek od letiště a jezdí k nim malé autobusy. Stačilo zavolat z telefonu před terminálem. U AVISu jsme dostali skoro úplně novou bílou Toyotu Corollu (najeto 1500 mil). Byla už sobota skoro půl jedné ráno. Poslal jsem domluvenou zprávu majitelce a vyrazili jsme na prvních deset havajských mil. Důležité bylo, že se tady zase jezdí "normálně", tedy vpravo. Ovšem dva týdny na Novém Zélandu mě přeškolili. Takže jsem si místo směrovek zapínal stěrače i tady. Dálnice krásná a Sygic nás navedl dobře.
naše noční ubytování proběhlo v pohodě.

Skoro celou noc nám pršelo. Tedy hlavně nad naším domem. Výhled z balkónu, jak tady říkají lanai, máme "docela" pěkný. Koukáme na kráter sopky - je to dominanta Honolulu Diamond Head.



Dnes jsme měli v plánu na něj vylézt, ale vyvinulo se to trochu jinak. Naprogramoval jsem špatně navigaci a ocitli jsme se na druhé straně kráteru. Při nové objížďce jsme objevili spoustu aut u místního farmářského trhu. Ještě jsme nesnídali a tady byla šance.

Ochunali jsme nějaké sladké pečivo s makadamovými ořechy a ananasem. A surovinami nešetřili = mňam. Odvážná manželka si vyzkoušela grilovaného ušně (abalone). Japonci ve frontě (už zase oni) se na to vyloženě třásli. My jsme měli šestidolaráka a Japonci si užívali osmidolarové kousky.



Prý nic moc - tuhé a bez chuti. Když na ní navíc po dvou soustech vykoukl zelený ocásek, tak zbylé kousky už nepozřela.
Já jsem konzervativní a dávám přednost tradičním surovinám. Takže ten levý pokrm jsme úspěšně vyzkoušel. Hovězí maso s rýží, salátem a místními omáčkami bylo povedené.



Na trhu samozřejmě nemohly chybět ani kytičky



Přímo u parkoviště byla kaktusová zahrada



Tady naše autíčko, se kterým se už zítra odpoledne rozloučíme





Po návštěvě trhu jsme už nabrali správný směr. A na místě zjistili, že parkoviště je plně obsazené. A máme tedy dnes smůlu. Na Diamond head tedy až za týden - až se na ostrov Oahu vrátíme.

Druhým místem, kam jsem se chtěl podívat je vojenský Národní hřbitov Pacifiku. Ten leží v jednom z mnoha sopečných kráterů a je tedy přirozeně uzavřen od okolního ruchu velkoměsta.
Podobné památníky mají Američani udělané jako projev úcty a zároveň hrdosti. V tomto případě byly navíc nahoře i mozaiky map nejdůležitějších okamžiků válek od 2.světové, přes korejskou až k vietnamské.







Paní domu nám doporučila návštěvu pláží dál na ostrově, kde není tolik lidí. A prý tam jsou často i delfíni.
Nápad dobrý, ale realizace ve zdejší šílené dopravě už byla časově náročnější. 60 kilometrů nám trvalo skoro dvě hodiny. Kdo zná pražskou magistrálu nebo Jižní spojku v ranní špičce, tak to bylo podobné. Jen se skákalo na mnohem delších úsecích. Sem zelená vlna na semaforech ještě nedorazila.

Ale pláž byla pěkná a lidí málo.



Zítra pozdě odpoledne přelétáme na další havajský ostrov - Big Island. Budeme tam pět nocí.